Listopad 2015

Babička a děda

28. listopadu 2015 v 12:28 | STITCHES. |  NÁZORY

Poslední dobou se mi čím dál víc zdá to, že si většina přestala vážit svých rodin. Nějaký vděk a láska se vytratili do prázdna. A když rodiče nepustí své děcko na diskotéku, tak je samozřejmost, že za zády s kamarády ty rodiče pomluví a v tu chvíli to budou ti nejhorší rodiče na světě. Ale když dostávají od nich peníze, aby si mohli kupovat věci, který jsou pro ně důležité, tak jsou rodiče skvělí?
Neříkám, že já jsem svatá a nechybuju. Kolikrát jsem doma řekla tak hnusné věci, že mě to kolikrát mrzí do teď. Abych to upřesnila a věděli jste o čem píšu, tak já nežiju s rodiči, ale bydlím s babičkou a dědou. A nedokážete si představit, jak jsem za to vděčná.

Nebyla to matka, která v noci nespala kvůli mě, protože jsem byla mimino a pořád jsem něco chtěla, byla to babička.
Nebyla to matka, která zažila moji první lásku, pubertu, zlomené srdce, deprese, problémy, byla to opět babička.

A tohle jsou takové ty nejdůležitější věci, které moje matka propásla. A ty se už zpět vrátit nedají, víte? Ona se to teď "snaží"(to říká ona, ale nějak to nevidím) napravit, ale to už je pozdě, mami. Zachvíli jsem dospělá a ty nejlepší roky v mém životě jsi prošvihla. Nikdy ti nebudu plakat na rameni skrz první lásku, která nevyšla, nikdy nebudeš znát moje problémy, které jsem zažila, nikdy už nezažiješ ty moje deprese, při kterých jsem se chtěla zabít. A to nejhorší na tom je, že tě to ani trošku nemrzí, "mami". A co mě na tomhle štve ještě víc je to, že jsme si tak zatraceně podobné. Ve všem. Přes vzhled, chování a povahu. Jsme jedna jako druhá, ale přitom jsme každá jiná.


Jsem šťastná za to, že mě babička s dědou vychovali, i když to semnou neměli lehký a pořád nemají, i když jsem je milionkrát zklamala, ale i přes to jsem dědův mazánek. Nebýt jich, tak nevím, kde bych teď skončila. Díky těm dvoum žiju a mám střechu nad hlavou, a za to jsem vděčná. Nejvíc na světě je miluju. Kdybych musela, tak klidně za ně položím život, ano, tak moc je miluju. A hrají v mém životě velmi důležitou roli.

K Vánocům si přeju tetování. Na obě předlokti. Chci napořád mít jak v srdci, tak i na těle památku na dva nejúžasnější a nejlepší lidi na světě.

JAKÝ MÁTE VZTAH S PRARODIČI VY?

Srbský film | Srpski film 2010

25. listopadu 2015 v 22:09 | STITCHES. |  FILMY

ŽÁNR: HOROR, DRAMA, EROTICKÝ

Máte rádi zvrhlost a máte silný žaludek? Jste typ člověka, kterého jen tak nic nerozháže? Chcete se podívat pravdě do očí? Tak tohle je něco pro vás.

Shrnutí filmu jednou větou - Extrémní kombinace největší lidské bestiality a porna bez cenzury.
Srpski film vyvolal v roce 2010 velký rozruch u diváků. Nálepku nejodpornější film všech dob dostal dle mého názoru oprávněně a vystihuje přesně to, co se ve filmu děje.


Moudro na začátek? Nikdy nepodepisujte smlouvu, kterou jste si předem nepřečetli. Takovéhle filmy se netočí každý den. Ze začátku se jedná o snímek o vyhaslé pornohvěžde, která žije rodinným životem a v nečekanou chvíli příjde nabídka, která se neodmítá. Co následuje potom je sled brutálních a nechutných scén, které jsou šokující a popis se sem nehodí. Težko říct, jestli režisér chtěl pouze provokovat, a nebo ukázat pravdu a špínu dnešního světa? To je už na divákovi, v jakém smyslu si to pojme. Podle mého názoru chtěl vyvolat bouřlivé diskuze a chtěl šokovat diváky, protože tyhle věci se doopravdy kolem nás dějí, jen to nevidíme, nebo spíš nechceme.

Po shlédnutí tohodle filmu jsem ještě půl hodiny koukala nechápavě do zdi, protože jsem neměla slov. Nikdy jsem neviděla takhle zvrhlý a nechutný film. U některých scén jsem myslela, že to nevydržím a vypnu to. Ale nakonec jsem to zvládla dodívat do konce. Určitě vám ho mohu doporučit, ale jen pokud jste silné povahy.

Můj oblíbený horrorcore raper má dokonce o tomhle filmu i písničku. Jako neoficální videoklip jsou použity scény z filmu.


CO SI MYSLÍTE O TOMHLE FILMU VY? PODÍVATE SE NA NĚJ?

Nejděsivější mučící nástroje

24. listopadu 2015 v 15:48 | STITCHES. |  NADPŘIROZENO
Nic se nevyrovná brutalitě, která byla použita při jejich tvorbě. Cílem bylo způsobit mučivou bolest, ale zároveň ji snášet tak dlouho, jak jen to bude možné. Některá zařízení ani nikdy nebyla použita (nebo se o tom neví), protože už jen jejich myšlenka byla příliš hrozná.


1. Skřipec - Vynález ze středověku, vyrobený z dřevěných rámů a dvou lan, které jsou umístěny dole a nahoře. Oběť se zabezpečí a její končetiny se natahují, což vede k posunutí kostí, anebo v některých případech se končetiny od těla kompletně odtrhnou.


Existují duchové?

23. listopadu 2015 v 15:28 | STITCHES. |  NADPŘIROZENO
candle and witch image

Vždy mě nějakým způsobem k sobě přitahovalo tajemno a nadpřirozené věci. Mnohokrát jsem přemýšlela nad tím, jestli doopravdy existují duchové a nadpřirozené síly. Jako malé dítě jsem se strašně bála tmy, protože jsem si myslela, že se z té tmy vynoří nějaký duch a bude mě strašit. Od malička věřím na duchy, nikdy jsem si nechtěla připustit, že jsou mezi námi, ale tolik vlastních zkušeností mi potvrdilo, že jsou.

Stalo se mi nespočet věcí, které si nedokážu logicky vysvětlit. Ať už přes hlasy a kroky, které velmi často slýchávám u mě doma, tak i vnímání cizí přítomnosti. Vnímání cizí přítomnosti? Říkáte si nejspíš, co jsem za blázna, a píšu tu bláboly. Ale doopravdy cítím takovou zvláštní energii, když je to "něco" semnou v pokoji. Většinou se to projevuje tak, že nemohu spát, často se v noci budím a nebo mám špatné sny. Hodněkrát jsem se ptala babičky a dědy, jestli v tomhle bytě bydlel někdo před námi, ale prý ne, jsme první majitelé.

Jednou byla u nás na návstěvě moje 5 letá ségra ( nestýkáme se, nebydlíme spolu ), dovedla jsem ji k sobě do pokoje, nachystala ji hračky, aby si mohla hrát, a já jsem odběhla dělat večeři do kuchyně. Slyšela jsem, jak si v pokoji mluví nahlas sama pro sebe, ale nebrala jsem si to nějak k srdci, vždyť je to malý děcko a jen si hraje. Došla jsem do pokoje s hotovou večeří a jen co jsem vešla, jsem se docela zarazila. Ségra seděla na mé posteli v tureckém sedu, otočená hlavou ke zdi, a ani nezaregistrovala, že jsem vešla do pokoje. Absolutně ignorovala moji přítomnost a něco si tam šuškala.

"Claudie, co tam děláš?" , zeptala jsem se a byla jsem zvědavá na odpověď.
"Povídám si se svým kamarádem" , a začala se usmívat.

V tu chvíli mi ztuhla krev v žilách! Samozřejmě, že v pokoji nikdo jiný nebyl, jen my dvě. Seděla s nepřítomným výrazem u zdi a sdělila mi tuhle věc. Vždy se snažím tyhle věci nějak logicky odůvodnit, jenže tohle se nijak odůvodnit nedalo. Říká se, že malé děti jsou náchylnější k paranormálním věcem, a mají větší vnímání než my dospělí. A nebo taky se stává, že z nedostatku pozornosti si děti vytvářejí tzv. imaginární přátele, kteří existují jen v jejich mysli, a ve skutečnosti neexistují.

Děje se mi hodně věcí, které si nedokážu vysvětlit a tak u nich zůstává jen velký otazník. Mohla bych o tom napsat článek, ale jen pokud by jste měli o to zájem, je to docela citlivé téma, které nepíšu jen tak z prdele veřejně.

VEŘÍTE NA DUCHY A NADPŘIROZENÉ VĚCI? STALO SE VÁM NĚKDY NĚCO NEVYSVĚTLITELNÉHO?

Ponoření do nicoty

22. listopadu 2015 v 10:25 | STITCHES. |  MŮJ ŽIVOT

Myslíš si, že jsem to měla v životě lehký, tak to tě asi zklamu, nevíš jaký je to vyrůstat bez otce a ztrácet mámu. Naučila jsem se nikomu nevěřit a všechno držet v sobě, a za to "vděčím" jenom mami tobě. Otec feťák a matka z toho na dně, ale i přes to všechno se snažila ochránit mně, ale marně. Pamatuješ jak jsi říkala, že chceš pro mě vše nejlepší, ale vztah mezi náma dvěma to už nikdy nezlepší. Bude tě to mrzet, tak jak to mrzelo tehdy mně, všechno ti vrátím, bolestí pěstmi do zdi mlátím. Jizvy na srdci se zahojit nedají, respekt lidem, kteří to s nadhledem zvládají. Umění neni pozastavovat se nad tím co bylo, umění je příjmout věci tak jak jsou, jít dál a vážit si toho, co ještě zbylo. Nikdy jsem neměla možnost se ti svěřit se svými problémy, a nebudeme si nic nalhávat, někdy to byly fakt extrémy. Nebyla jsi tam, když jsem měla poprvý zlomený srdce a potřebovala jsem tvoje objetí, zase jsi byla pryč, je to snad nekonečný prokletí? Promarnila jsi moje nelepší roky, škoda, že jsi nebyla ty, kdo viděl moje první kroky. Nemrzí tě to, že jsi prošvihla nejdůležitější fáze v mém životě? Já být tebou, utápěla bych se v žalu a nicotě. Budu doufat, že budu lepší matka, než jsi byla ty, dobře si pamatuj, co teď vypustí moje rty. Jdem vděčná za to, že jsem mohla vyrůstat s babičkou a dědou, díky nim moje cesty k vrcholu vedou. Udělali toho v životě pro mě tolik, že si to nedokážeš ani představit, a to, že bych je někdy mohla ztratit, si nechci ani vybavit. Kdybych mohla, tak pro tyhle dva úžasné lidi i život položím, a se zmrdama co by jim chtěli ublížit, krutě naložím. Nejsem nejlepší vnučka, kterou si vždy přáli a vím, že se hodně věcí kvůli mně vzdali, ale přes to všechno je miluju, a za všechno co jste pro mě udělali, Vám babi a dědo děkuju! V dobrém i špatném budu při vás napořád stát, máte ve mně stoprocentní oporu, toho se nemusíte bát.

Nejsem žádný básník a ani neumím skládat básničky, ale hodně mě baví části mého života psát do rýmů. Tak doufám, že jsem vás moc nepohoršila, a bude se Vám alespoň trošku líbit.

PÍŠETE BÁSNIČKY? ZKOUŠELI JSTE TO NĚKDY?

Barvíš, barvím, barvíme

20. listopadu 2015 v 16:37 | STITCHES. |  MŮJ ŽIVOT

( Syoss Platinový zesvětlovač, barevné tužidlo Élysée )

Vždy jsem měla ráda experimentování. Nesnáším stereotyp, a tom taky odpovídá moje neustálé barvení vlasů. Prošla jsem si všemožnými barevnými kombinacemi, ale červená je moje srdcovka! Zkoušela jsem mnoho způsobu, jak docílit krásné červené barvy. A došla jsem k závěru, že červenou dle mých představ v běžné drogerii nenajdu. Hlavně pokud se rozhodnete pro tuhle barvu, musíte počítat s větší investicí, protože mít barevné háro není žádná sranda. Je potřeba se o to neustále starat a oživovat barvu, aby nebyla bledá a mdlá. Já osobně se barvím každý měsíc.

Proč jsme začli blogovat?

17. listopadu 2015 v 14:19 | STITCHES. |  MŮJ ŽIVOT
A je to znova tady. Opět jsem neodolala, a založila si nový blog. Jak říkám, je to jako droga. Založíš si jeden blog, a potom už nemůžeš přestat. Proč jsme vlastně všichni začli blogovat? Za jakým účelem? Aby jsme zahnali nudu, nebo aby jsme dali prostor našim nekončícím myšlenkám a fantazii?

Blog mi v hodně situacích poskytoval menší úkryt před světem, realitou, nudou, trápením a stresem. Je to fajn pocit, se ze všech starostí vypsat. Být ve světe blogu mně baví. Nedokážu to popsat, nějakým způsobem mně to naplnujě. Někoho baví sport, tancování a mě zase blogování. Každý den nacházím nové blogy, které mě zaujmou. Nejlepší na tomhle celém je, že fantazií se meze nekladou. Design našeho blogu si můžeme vyrobit přesně tak, jak se nám líbí a jak si ho představujeme. Navíc blog je zadarmo, nestojí nic. Maximálně vám užere nějaký ten čas, ale když vás to baví, tak proč ne? Ale zase to musí mít nějaké hranice. Sedět celý dny u blogu, mačkat zběsile F5 a čekat na každičký nový komentář, není zrovna dobrá varianta. Má to být zábava, ne povinnost.

PROČ JSTE ZAČLI BLOGOVAT?